Chtěla jsem víc

Jak se mohlo stát, že Jana Ládová způsobila svojí milované rodině útrapy a rozdělení? Byla příčinou její nespokojená a chamtivá povaha, jak ji nařkla dcera Máša, nebo jen souhra náhod a doba, ve které žila? Možná, že kdyby se nepotkala s Martou, která v roce 1968 emigrovala do Francie, prožila by tuctový a bezproblémový život jako tolik jiných lidí v socialistickém Československu.
Zubařka Jana leží v nemocnici plná obav, zda ji děti pochopí a odpustí její selhání. Sama sebe neomlouvá a ve vynuceném klidu na lůžku hledá odpověď na řadu otázek. Uvítá možnost zpovídat se mladému novináři, který za ní dochází. Z jejího vyprávění chce žurnalista Zdeněk vytvořit článek o tom, jak se lidé měli za totality. Žijí totiž v Československu a začátek devadesátých let přináší spoustu společenských změn. Janino vyprávění slibuje být zajímavým materiálem, protože ona i její muž se ještě za hlubokého socialismu rozhodli pro emigraci. Záměr jim ale nevyšel, museli se vrátit zpět domů. Čekalo je kruté přivítání státního aparátu, jak se dalo čekat. Opuštění republiky bylo tehdy trestným činem a oni se z původně bezproblémových a nenápadných občanů stali podezřelými živly. Pro Státní bezpečnost posloužili jako vítaný materiál a Jana tlak a vyhrožování nevydržela. Za chybu krutě zaplatila rozpadem rodiny a ztrátou duševního klidu. Ze zoufalství jí pomohl Roman, který se proti režimu aktivně postavil a ukázal Janě cestu z drápů jejích trýznitelů i klece vlastní mysli.