Vysočina

Kdybychom měli co nejstručněji charakterizovat krajinu Vysočiny, asi by bylo na místě použít slova nenápadnost, skromnost, umírněnost. V žádné zdejší oblasti nás nepřekvapí dramatické přírodní scenérie, nikde neuvidíme o moc víc než pomalé přelévání vln polí, luk a lesů. Hory tu také jsou, ale nabývají svých výšek pozvolna, téměř nepozorovaně, jako by se ostýchaly nějak více zprohýbat poklidný horizont. Jediná přírodní dramata tady píše počasí.

Z právě vyřčených vět by se někomu mohlo zdát, že jde o krajinu nudnou, ale to ani náhodou, prostě jenom byla řeč o celku. Mnohotvárnost Vysočiny je dost hluboko skryta v oné nenápadnosti a to přináší trochu potíž – odhalí se jen tomu, kdo bude ochoten věnovat jí čas, kdo se o ni skutečně začne zajímat.

Z hlediska horopisného je Vysočina prakticky shodná s územím Českomoravské vrchoviny. Tento náš nejrozlehlejší horopisný celek zároveň patří k nejstabilnějším částem Českého masivu; třetihorní vrásnění ho podstatně nepoznamenalo, spíše jen oživilo zarovnaný povrch poklesy a výzdvihy. Vrchovina má vyklenutou centrální část, od níž se terén stupňovitě snižuje směrem k okrajům, a vůči svému okolí je nejčastěji vymezen zlomovými svahy. Tak například hranici se Středočeskou pahorkatinou tvoří nápadný zlomový svah, zvaný načeradecký, kterého si můžeme všimnout v okolí Vlašimi.

Centrální klenba má charakter paroviny, z níž výrazněji vystupují dvě nejvyšší hornatiny – Žďárská vrchovina a Jihlavské vrchy. Shodou okolností oba kulminují stejnou nadmořskou výškou 836 m, odborná literatura ale uvádí, že jihlavská Javořice o celou jednu desetinu metru žďárských Devět skal přečnívá....